Vysoká pec Barbora, Jince

Historie železářství a vysoká pec Barbora
První písemná zmínka o výrobě železa ve zdejším kraji pochází z roku 1390. V „Privilegiu“ Václava IV. se dozvídáme, že železná ruda se zde již dávno těžila a zpracovávala. A právě těžba železné rudy a její zpracování od nejstarších dob až do 2. poloviny 19. století ovlivnila život nemalé části obyvatelstva našeho regionu. V blízkém okolí Jinec se nacházelo devět nalezišť, ve kterých probíhala těžba železné rudy pomocí šachet a štol až do 19. století. Vytěžená ruda byla zpracovávána v primitivních pecích, takzvaných „dýmačkách“, kterých bylo od Čenkova podél řeky Litavky až po Rejkovice celkem šest. Poblíž těchto pecí, kde se z rudy, dřevěného uhlí a vápence tavily hroudy surového železa, byly zřízeny hamry a v nich se kováním těchto hrud získávalo kujné železo. (Hamry byla rozměrná, vodou poháněná kladiva.)
V roce 1805 koupil jinecké panství hrabě Rudolf Vrbna. Tento vzdělaný podnikavý šlechtic začal v Jincích roku 1806 stavět skutečnou vysokou dřevouhelnou pec zvanou Barbora (jméno získala podle manželky majitele), jež byla zprovozněna po pěti letech výstavby v roce 1810. Pro svou pokrokovou konstrukci patřila k nejlepším v celé habsburské monarchii a byla i místem četných novinek, které se odtud šířily do dalších hutí. Příslušela do komplexu známých komárovských železáren, provozovaných v povodí Červeného potoka na hořovickém panství. V Barboře se část vytaveného surového železa zkujňovala, z druhé části se vyráběly roury, kandelábry, různé strojní a obchodní odlitky, litinové trubky, dělové koule a masivní litinové nádobí. Současně hrabě v Jincích zavedl rozsáhlou podomáckou výrobu nejrůznějších druhů hřebů, tzv. cvočkařství (proto jsou ve znaku Jinec i zkřížené hřeby). Tyto domácí dílničky se jmenovaly veřtaty. Huť v Jincích se udržela v provozu do roku 1874, kdy jako jiné dřevouhelné feudální železárny podlehla v soutěži s moderním hutnictvím, založeným na koksové bázi. V roce 1886 byla v zadním traktu vysokopecní budovy zřízena pila poháněna vodním kolem, která zůstala v činnosti až do roku 1951. Pak huť, vlastněná zemědělskými závody, chátrala až do roku 1989, kdy ji získali soukromí majitelé. Ani poté se mnoho nezměnilo. Dodnes se však jedná o nejvýznamnější a stavebně nejúplnější hutnicko-slévárenskou technickou památku evropského významu.